Partnerství jako cesta k osvícení

20.03.2018

Vztahy mezi mužem a ženou se dramaticky mění. Partnerství již není rozděleno na mužský a ženský svět. Tedy žena ochraňovatelka domova a rodinného krbu, trávící většinu času v rodině a muž dobyvatel přinášející do rodiny hmotné zabezpečení. Tyto dva světy se pomalu slučují, prolínají.

Muž proniká do světa žen, vydává se v některých případech na cestu otce pečujícího o děti a žena na druhé straně buduje své postavení ve společnosti.

Muži pomalu integrují své ženské schopnosti - empatie, vcítění, sebeuvědomění a ženy integrují své mužské schopnosti - dobře si dnes poradí ve světě byznysu.

Ale ač máme toto vše po ruce, nedaří se nám ve vztazích zbavit závislosti, strachu, hlubokého pocitu odloučenosti a především představy, že nám má partner zajistit absolutní štěstí.

Zejména od romantických vztahů očekáváme trvalý stav naplnění, slibujeme si odpověď na všechny problémy našeho ega. Již nejsme osamělí v celém vesmíru, ale náš svět nalezl střed - milovaného člověka. Všichni ostatní jsou z tohoto středu vyloučeni.

Jaké je naše rozčarování, když po nějakém čase zjistíme, že se nic nezměnilo. Trpíme pocitem závislosti, jsme v depresi, máme strach ze ztráty partnera, proto jsme žárliví, v jednu chvíli nekonečně milujeme a v druhé nekonečně nenávidíme. Žádné absolutní štěstí se nedostavuje, protože jsme si spletli milostný vztah s opravdovou láskou. Působil jako droga: když droga působí jsme šťastni, když její účinek oslabí, dostaví se pocity frustrace a nespokojenosti. Stejně tak je to s milostným, romantickým vztahem.

Opravdový vztah vyžaduje každodenní práci, snažení, každodenní "odumírání" našich vlastních emocí.
Pokud chceme opravdu milovat, nebýt jen v milostném vztahu, musíme se naučit žít v přítomnosti. Musíme se odvrátit od svých nutkavých myšlenek, strachu, ohraničenosti, od pocitů opuštění tím, že si to vše připustíme. Musíme se přestat ztotožňovat se svými emocemi a myšlenkami a uvědomit si, že jsou to jen myšlenky, a že my jsme tichým bytím pod povrchem myšlenek a emocí.

Jestliže nás něco na partnerovi rozčiluje, je to radostná událost!

Je to příležitost k transformaci. Uvědomujme si svůj vnitřní stav, každý okamžik toho, jak nás něco na partnerovi rozčiluje. Uvědomujme si, že se zlobíme, jsme žárliví, uvědomujme si jaké to je. Uvědomujme si, že vidíme na partnerovi, že jedná z emoce, z myšlenek a nikoli ze svého vnitřního tichého stavu. Nepokoušejme se to změnit, kritizovat či napadat. To nikam nevede.

Nevědomí a vědomí vedle sebe nemohou dlouho existovat. Dlouho nevydrží stav, kdy jeden partner jedná nevědomě a druhý zcela vědomě. Jedno či druhé dříve či později převáží.

Pokud se necháme strhnout nevědomostí svého partnera, necháme se zavléct do hádky, argumentace a vzájemného dokazování kdo má pravdu, padáme ihned na úroveň nevědomí.

Ale pokud se nám povede nenechat se strhnout k nevědomému, bezhlavému, reaktivnímu jednání, pokud se nám podaří zůstat v přítomnosti a z té podrážděnému partnerovi vysvětlit o co nám jde, pak jej pozvedneme do vyšší úrovně. Pozvedáme sebe i partnera a tím zcela neosobně pracujeme na opravdovém vztahu na opravdové lásce. Přinášíme světlo do temnoty.

"Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá... má naději, věří, vytrvá..." Bible (1985): 1. Korintským, kap. 13, verš 4, 7

Monika Van den Berg