Rodinné fórum

Kolumbus objevil Ameriku, 

my samy sebe

aneb jak jsme se pro vztahy narodily



Monika Van den Berg


Chlapa přece musíš řídit, říkat mu, co má dělat a kontrolovat ho! 

Kdysi jsem, a je to už hodně dávno, své kamarádce u vína sdělila, že manžela neřídím, že mu nechávám jeho svobodu. Považovala mě za blázna. Chlapa přece musíš řídit, říkat mu, co má dělat a kontrolovat ho! Dostala jsem od ní odpověď.

Pro mě jsou moje tři děti a manžel svébytné bytosti. Mým dlouhodobým životním postojem je to, že lidé okolo nejsou mým vlastnictvím. Necítím je jako svůj majetek, se kterým mohu volně nakládat, neustále poučovat a dávat rady, co a jak mají dělat, protože nejhorší rady jsou ty nevyžádané.

Jsou se mnou, ale nenáležejí mi. Mohu jim poskytnout lásku, péči, přístřeší, ale nemohu je vlastnit, nemohu jim dát vlastní myšlenky do hlavy, protože oni mají své. Co pro ně mohu udělat je, pomoci jim nalézt sebe sama. Pomáhat společně nacházet řešení pro jejich životy, pro jejich svět. A to umím. Stejně tak přistupuji i k lidem, se kterými pracuji.


Vystudovala Psychosociální studia v Praze, PVŠPS 2009 - 2012. Na téma rodin prošla kurzy: Otevřený seminář pro rodinné terapeuty - Prev-centrum, garant MUDr. Chvála 2012, Akreditovaný kurz - Rozhovor v pomáhající profesi, Fokus 2011, Akreditovaný kurz - Rodina v postmoderní době, Fokus 2009, Akreditovaný kurz rodinného poradenství pro pomáhající profese, Prev-Centrum, 2009/2010



Zuzana Krejčí


Nie si síce tak moc pekná, ale velmi dobre sa s tebou rozpráva

Když jsem byla malá, jezdila jsem na Slovensko k babičce na prázdniny. Ve třinácti jsme bloumaly s holkama po lese. Byly na prázdninách jako já. Řešily jsme hluboké životní filosofie, kluky a něco ve stylu, jestli sníme na snídani tri alebo štyri rožky a jaký to bude mít dopad na naši postavu. Jedna z nich mi řekla, nie si síce tak moc pekná, ale velmi dobre sa s tebou rozpráva. Tahle věta ve mně zůstala.

Odjakživa mě zajímá člověk. Jeho radosti, starosti, naděje, zklamání. Etapy vývoje jdou po sobě jako korálky navlečené na nitce. Každou z nich procházíme v životě jen jednou a každá přináší otázky pro ni charakteristické. Co se mění je doba, ve které žijeme.

Stejně, jako se silnice a dálnice staly složitými, že mnohými neprojedeme bez navigace, tak se staly složitými i cesty k sobě, k ostatním lidem. Stará pravidla neplatí, nacházení nových vyzývá ke tvořivosti. Každý den, každou hodinu jsou před námi rozhodnutí. Bez klidu, času, dozrání, vnitřního kompasu a navigace se tato rozhodnutí mění v malá minová pole. 

Nemáme čas se rozhodnout, orientovat. Pročítáme internet, články, knihy. Co se proměňuje a co je stálé? Někdy se rozpoznáme, někdy ne. Jak z laviny informací složit obraz, podívat se na něj více pohledy? 

Jsme jedineční a každý obraz je jiný. Je třeba, abychom se stali umělci svých životů a já bych ráda byla při tom.


Vystudovala Léčebnou pedagogiku a sociálně umělecké terapie v Akademii sociálního umění Tabor a Sociální pedagogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci.